4 nejmocnější barbaři: Dostali na lopatky Caesara a rozdělili Římskou říši

HistoryRevue: Romula Augustula kape studený pot. Srdce mu tluče ve smrtelném tempu. Stane se ale malý zázrak! Germánský vojevůdce Odoakar, který se právě probil k Romulově císařskému trůnu, netasí meč. Nikoho nepřipraví o hlavu. „Jen“ z trůnu sesazuje posledního římského císaře v dějinách!

Rozrůstající se Řím připomíná od poloviny 1. století př. n. l. rozkvetlou zahradu. Kde „voní“ úspěch, tam se ale logicky slétá obtížný hmyz. A ten má v římském případě podobu Galů, Germánů nebo Hunů, zkrátka všemožných barbarských kmenů. HISTORY revue nyní vybírá čtyři barbarské vojevůdce, kteří v římské „zahradě“ zanechali své nesmazatelné stopy…

1. Nejtěžší soupeř Caesarovy kariéry
Barbarský vojevůdce: Vercingetorix
Původ: galský kmen Arvernů
Římský protihráč: Gaius Julius Caesar
Místo střetu: Galie (dnešní Francie)
Doba: léto–podzim 52 př. n. l.
Zajímavost: Galský vojevůdce prožije několik let v římském luxusním domácím vězení.

Římská republika prosperuje. Aby také ne, když se o její chod stará jeden z nejschopnějších mužů antiky – Gaius Julius Caesar (100–44 př. n. l.). „Byl to génius, který nám dal kalendář, zdvojnásobil římské území a zajistil úzkostnou úctu barbarů!“ pěje na slavného Římana ódu historik Titus Livius (59 př. n. l.–17 n. l.). Tím to ale nekončí. Dávný dějepisec se musí chtě nechtě ještě zmínit o Caesarově potupném dobrodružství, které se odehrává daleko za Alpami, ve středu dnešní Francie. V Caesarových časech tyto končiny obývají kmeny keltských Galů, kterým udává rytmus král, jaký tu ještě nebyl…

Vojevůdce zradí pobočníci
Je léto roku 52 př. n. l. Právě uplynulo šest let od chvíle, kdy byl Caesar jako člen prvního triumvirátu (více naleznete v HISTORY revue č. 7/2011) pověřen správou provincie, jež nese označení Zaalpská Galie. A zatímco v Římě panuje božský klid, daleko na severozápadě se kvůli rozruchu v galském oppidu Gergovia krabatí Caesarovo ustupující čelo.
„Kdybych se mohl spolehnout na své pobočníky Ionneana a Prochoria, zadusil bych povstání toho psa už v zárodku,“ stěžuje si ve svém slavném díle Zápisky o válce galské mocný Říman. Právě kvůli zanedbaným průzkumům výše zmíněné dvojice mu uniklo, k jak závažné situaci v oppidu dochází. Příliš pozdě se Caesar dozvídá, že proti němu povstal nejtěžší sok jeho kariéry, jistý Vercingetorix (asi 82–46 př. n. l.).

Výzvy k boji vyryté do skály
„Spojme se proti zlému římskému pánovi. Není jiné volby než život, nebo smrt!“ stojí dodnes na kamenných vrypech ve skalnaté oblasti kolem středofrancouzského města Clermont-Ferrand – místa, kde se kdysi nacházela Gergovia. Autor provokativního textu? Tím je král galského kmene Arvernů. Jeho jméno Vercingetorix bude zakrátko hučet v uších nejen Římanům, ale i Lemovikům, Cadurcům či Haeduům, tedy dalším galským kmenům, které si během roku 52 př. n. l. podmaňuje. Zakrátko lze Vercingetorixe bez nadsázky považovat za opravdového sjednotitele Galů. S létem následujícího roku si Caesar už proto nemůže dovolit otálet. Spolu s 25 000 elitních legionářů římský vojevůdce pochoduje na samé srdce galského odboje. Na Gergovii!

Legionáře zničí déšť šípů
Caesar stojí před Gergovií a sebevědomí z něj přímo srší. Má ho ale až příliš! Proto už si vzápětí zoufá: „Proč jsem se jen nedržel osvědčené taktiky, tkvící v obležení barbarského nepřítele a jeho následném vyhladovění…“ Dnem Caesarovy hanby se stává 15. září 52 př. n. l., kdy dochází k velkému římskému masakru. Mazaný Vercingetorix si totiž zavčasu zajistil na 5000 lučištníků, kteří svými šípy ve svazech legionářů nadělali pořádnou paseku. Caesar je zcela nečekaně poražen a Vercingetorix, kterému teprve před rokem neznámí keltští záškodníci povraždili celou rodinu, slaví epochální vítězství. Hrdina se stává živoucí legendou (a o 2000 let později i předobrazem komiksových postaviček Asterixe a Obelixe). Co na tom, že efekt králova vítězství bude mít jepičí život.

Zvědové se činí
15 dnů od potupné porážky Caesar nespí a dost možná ani nejí. Horečně totiž shromažďuje veškeré bojeschopné legionáře z celé Galie. Jeho cíl? Oppidum v Alesii (150 kilometrů severovýchodně od Gergovie), kam se podle zpráv zvědů přesunul Vercingetorix. Už 30. září se tak král všech Galů nestačí divit. Opiddum obléhá na 50 000 Římanů. Mocný Gal však zachovává ledový klid. On má totiž v zásobě na 100 000 bojovníků (podle Caesara dokonce čtvrt milionu). O svém dalším úspěchu nepochybuje.

O vítězi rozhodne náhoda
Pohroma dopadá na Galy už zrána. Tehdy je Vercingetorix při obhlídce jednotek čistě náhodou odříznut od svého hlavního tábora v Alesii. Jeho stotisícové vojsko je tím pádem bez svého velitele. Mocnému Galovi tak nakonec nezbývá, než si po celý smutný den v tiché depresi zoufat, jak legionáři drtí jeho bezprizorní a nekoordinované oddíly. K večeru již není pochyb. Vercingetorix kvůli nešťastné náhodě „dohrál“.

Prominentní vězeň utíká
„Po bitvě, která byla jednou z mých nejšťastnějších, přicválal do mého ležení krásný bělouš a na něm – Vercingetorix,“ vzpomíná Caesar na svůj velký triumf. „Krásně oděný, plnovousem ozdobený král ze sebe shodil zbroj a poklekl mi k nohám,“ píše dále. Caesar se rozhodne váženého soka ušetřit a vezme ho s sebou do Říma, kde mu na dalších šest let udělí status prominentního vězně. Vercingetorix si však svého postavení „neváží“. Po několika pokusech o útěk s ním dojde Caesarovi trpělivost a nechává Gala popravit. Vercingetorixova domovina bude po dalších pět staletí nedílnou součástí římského impéria.

2. Zloděj Augustových legií
Barbarský vojevůdce: Arminius
Původ: germánský kmen Cherusků
Římský protihráč: Publius Quinctilius Varus
Místo střetu: Teutoburský les (dnešní Dolní Sasko na severozápadě Německa)
Doba: září 9 n. l.
Zajímavost: Pokořitel impéria se válečnickému umění naučil v Římě.

Právě v čase, kdy se římské impérium zdá být silnější než kdykoli předtím, dochází k jednomu z největších překvapení na válečném poli. Jeho strůjcem je náčelník germánského kmene Cherusků, ústředním poraženým pak první římský císař Octavianus Augustus (63 př. n. l.–14 n. l.). Ten bude po neštěstí podle pověsti tlouct hlavou do zdi a štkát: „Vare, Vare, vrať mi mé legie!“ Publius Quinctilius Varus (46 př. n. l.–9 n. l.) právě zpackal bitvu v Teutoburském lese…

Pozor na germánskou lstivost!
„Germán Arminius vynikal krásnou tváří, ale i lstivou náturou,“ poodhaluje zárodek budoucí římské zkázy historik Suetonius (asi 75–asi 135 n. l.), který si Germánovy kariéry všímá detailně od samého začátku. Mladičký Cherusk Arminius (asi 18 př. n. l.–21 n. l.) se totiž ocitá v Římě jako rukojmí. „Již záhy tento výjimečný tvor zaujal samotného císaře Augusta, který jej dosadil mezi vojenské velitele,“ zmiňuje dějepisec. „Jen co se Arminius naučil tajům římského výcviku a strategií, vydal se spolu s kohortou (asi 500 vojáků, tedy desetina legie – pozn. red.) jemu svěřených legionářů zpět do své domoviny,“ pokračuje Suetonius ve svých zápiscích. Postupně se dostává k rokům 7–9 n. l., kdy prohnaný Germán navazuje zcela účelné přátelství s římským vojevůdcem Publiem Quinctiliem Varem.

Návrat ztraceného kumpána
Vztahy mezi Germánem a Varem probíhají (až podezřele) hladce do konce srpna roku 9. Poté se však Arminius z ničeho nic vypaří a naivní Varus ani nezauvažuje o možné zradě. Když pak jeho legie v bažinách Teutoburského lesa přepadávají spojené oddíly Cherusků, Brukterů, Chattů a dalších germánských kmenů, je již pozdě. Vlasatí útočníci, osobně vedení Arminiem, nedávají Varovi a jeho mužům nejmenší šanci…
Po svém triumfu se Arminius snaží sjednotit germánské kmeny pod svým vedením a odolává neustálým tlakům Říma, který prahne po odplatě. Ta skutečně přichází v roce 16 n. l., ale není tak přesvědčivá, jak by si Římané přáli. Hlavu Arminia totiž nezískají. Barbarského vojevůdce nakonec budou muset zavraždit jeho vlastní příbuzní.

3. Hrobař římského impéria
Barbarský vojevůdce: Odoakar
Původ: germánský kmen Skirů
Římský protihráč: Romulus Augustulus
Místo střetu: Řím
Doba: září 476
Zajímavost: Poslední západořímský císař získává za svou rezignaci tučný úplatek.

Antický Řím je nejméně od poloviny konce 4. století na odpis. „Lid impéria zpohodlněl, nechal za sebe pracovat otroky a stále častěji i najaté barbary,“ povzdychne si historik Ammianus Marcellinus (asi 330–asi 395). Sám na sklonku života trpí jako pes. Musí totiž sledovat, jak jeho rodnou zemí začínají smýkat najatí barbarští žoldnéři, kteří přispějí k rozhodnutí císaře Theodosia (347–395) rozdělit říši na západní, bezprostředně ohroženou část a východ s centrem v Konstantinopoli (dnes Istanbul). Od události, datované do ledna 395, uplyne 38 let, když poblíž dnešní Budapešti přichází na svět muž, který Západořímské říší setne hlavu – Odoakar (433–493).

Řídí se instinktem
Germánský kmen Skirů, který se v polovině 5. století pozvolna vymaňuje z nadvlády hunských kočovníků, má náramné štěstí. Právě totiž dospívá syn stárnoucího náčelníka Edeka, který s pýchou sleduje, jak si jeho krev podmaňuje přilehlé a později i notně vzdálené germánské kmeny. „Je to přirozený vůdce. Co mu chybí ve vzdělání, to dohání instinktem a bystrým úsudkem,“ všímá si křesťanský historik Salvianus v 5. století. Má to štěstí, že se osobně zúčastní události, která ukončí starověk a nastolí středověk…

Jméno ho předurčuje k záhubě
Na římský císařský trůn usedá 31. října 475 vyjukaný mladíček Romulus Augustulus (asi 462–kolem r. 480). Už jen jeho jméno jakoby cosi předznamenávalo. Jeho první část je odvozena od Romula – jednoho z bájných dvojčat, která podle pověsti založila Řím. Druhá část zase odkazuje na prvního císaře Octaviana Augusta.
Říše, která se kdysi táhla od Británie až ke Kavkazu, je už za Romulovy vlády okleštěná na pouhý Apeninský poloostrov a ostrůvek v podobě francouzské Provence. „Odoakarovi se nechtělo ničit impérium, které mu štědře platilo jen za to, že ho nechá v klidu dýchat,“ uvádí Salvianus. Barbarský vládce se zatím spokojí s tím, že ho velebí germánské kmeny od Dunaje po Rýn a Labe.

Nečekaná návštěva ze severu
„Můj vojevůdce není dobře naložen… Romulus Augustulus mu dluží již více než 10 000 solidů (asi 40 kilogramů zlata – pozn. red.),“ šeptá si nejbližší Odoakarovo okolí v roce 476. 4. září už míří k dlužníkovi do Říma nečekaná návštěva. V jejím čele stojí samotný Odoakar, který se v císařském paláci ostře domáhá svého bohatství. Nedospělý císař je celý zkoprnělý. Jeho pud sebezáchovy pracuje na plné obrátky.

Spokojí se s královským titulem
K překvapení všech přítomných ale císař přežije. A navrch si od Odoakara sám odnáší „výslužku“ v podobě 6000 solidů. Jenže – něco za něco! Romulus Augustulus se musí zavázat, že rezignuje na císařský trůn. V této chvíli se definitivně uzavírá kapitola západořímského císařství. Sám Odoakar o císařskou korunu totiž nemá zájem. Ostatně, i kdyby ho snad měl, jeho germánský původ by mu nedovolil stát se císařem. Zatímco tak sesazený Romulus Augustulus prchá do Konstantinopole, Odoakar se nechává zvolit „pouhým“ římským králem. Jako výraz své štědrosti rozdává svým poslušným germánským vojákům půdu na celém severu Apeninského poloostrova.

4. První barbarský diplomat
Barbarský vojevůdce: Theodorich
Původ: germánský kmen Amalů
Římský protihráč: Zenon
Místo střetu: Konstantinopol (dnes Istanbul)
Doba: 484
Zajímavost: Namísto východořímského císaře se Theodorich zbaví svého germánského konkurenta.

Sotva se Západořímská říše rozpadá na prach, objevuje se na Dunaji smrtelná hrozba i pro její východní sestřičku. Vážné nebezpečí má přitom podobu mimořádně vytáhlého, 190 centimetrů vysokého barbara jménem Theodorich (453–526).

Obě strany se drží rozumu
Theodorichovi je pouhých 20 let, když mu u nohou klečí všichni ti Germáni, kteří nejdou za největším vojevůdcem té doby, Odoakarem. Straní mu i historik Salvianus: „Je tak mladý, a tak moudrý… Dobře si uvědomuje své možnosti, a proto svůj zrak neobrací směrem k městu Římu.“

Ve svých 31 letech už má Theodorich za sebou vleklé, ale úspěšné boje s gótskými kmeny na Balkáně a před sebou volnou cestu na Konstantinopol! V té právě vládne císař Zenon (asi 425–491), který za žádnou cenu nehodlá dopustit, aby se opakoval scénář z roku 476. Právě proto za „rozjetým“ barbarským vojevůdcem vysílá své posly, kteří Theodorichovi před branami Konstantinopole nabízejí lákavé dary. Nechybí mezi nimi ani nabídka na jmenování do prestižního úřadu konzula. Moudrý Germán, který již několik let nosí korunu ostrogótského krále, dobře zná své možnosti. Proto delegaci překvapí svou vstřícností…

Barbar je rovný Římanovi
„Dobrá, Konstantinopol nechám na pokoji… Spokojím se se jmenováním císařským vojevůdcem a uvedením do konzulského stavu,“ slibuje císařským poslům Theodorich. To, co na papíře může působit jako maličkost, má ve skutečnosti obrovský dosah. V případě, že Zenon kývne, stane se prvním císařem v dějinách, který uzná zástupce barbarů jako rovného nevyšším římským elitám! Konzulský úřad totiž představuje druhou nejdůležitější pozici v celém východořímském impériu. Uplyne deset dnů a do germánských kleští sevřený Zenon nemá jinou volbu než nechat rozhlásit: „Ano, přijímám.“

Germánské vyrovnání
Sotva se zpráva o Theodorichově jmenování konzulem rozkřikne po celém známém světě, nejmocnější Germán té doby – Odoakar – znejistí. Nejspíš už tuší, že Theodorich, který ke svému jménu začíná používat přízvisko „Veliký“, brzy podlehne vábení Apeninského poloostrova…
Odoakarova síla je mimořádná, navíc opřená o vděk desítek tisíc žoldnéřů, kterým byla po pádu Říma rozdána italská půda. Theodorich ale také nikam nepospíchá. Počká si čtyři roky, během nichž válčí a rozdává úplatky tak šikovně, že se může na podzim 488 sejít s římským králem jako „rovný s rovným“. „Rozdělme si to, co zbylo ze Západořímské říše přesně na půl,“ navrhuje jeden a druhý souhlasně přikyvuje.

Rival utopený v lázni
Křehké dvojvládí vydrží pět let. Pak ho ukončí Odoakarova násilná smrt. Dochází k ní v lázních severoitalské Ravenny. Zatímco Theodorich Veliký přihlíží, jedem otrávený pokořitel Západořímské říše se pomaličku topí ve vodě. Úspěšnější z obou Germánů má nyní před sebou tři desetiletí vlády. Povede se mu během nich vystavět královské sídlo v Ravenně, prosadit křesťanství do všech germánských končin a stát se permanentní hrozbou císařů z Konstantinopole…

Zatajovaná potupa
Snad proto, že se jednalo o tak strašlivé ponížení, není v římských pramenech téměř žádná zmínka o neštěstí z roku 387 př. n. l. Tehdy stačí opravdu málo a římská republika se málem rozpadá na prach! Hrdé město na sedmi pahorcích totiž dobývá a na několik měsíců obsazuje Brennus, náčelník keltského kmene Senonů. Řím se ze své poroby vzpamatuje jen díky Brennově liknavosti a úplatkům, kterými ho zahrnují římští úředníci.

Věčné město vyplení náhodou
Germánský kmen Vizigótů na přelomu 4. a 5. století n. l. sídlí na území dnešní Ukrajiny. Ve svém čele má tehdy krále Alaricha I. (asi 370–410). Ten se na rozdíl od jiných barbarských vojevůdců (Vercingetorixe, Theodoricha Velikého nebo Odoakara) nevyznačuje žádnými velkými kvalitami ani úspěchy, ale má prostě štěstí. V roce 410 během svého putování po Apeninském poloostrově víceméně náhodou totiž Alarich I., doprovázený několika stovkami věrných, navštěvuje Řím. Náhoda přitom chce tomu, že se ve městě zrovna nenachází ani císař Honorius (384–423), a už vůbec ne stálá obrana. Alarich tak nechráněnou metropoli vyplení a s lupem prchá do severní Afriky. Mořská bouře ho však vyvrhne na pevninu, kde záhy nato i s nabytým pokladem umírá.

Za spojenectví zaplatí životem
Když se v Římě řekne „barbar“, automaticky každému naskakuje husí kůže. Ovšem s jednou čestnou výjimkou! Tu představuje Theodorich I. (+451), král germánských Vizigótů usazených na Pyrenejském poloostrově. „Dobrá, vytrhneme ti trn z paty, ale ty se zavaž nehynoucí věrností Římu!“ vyzývá v roce 418 mladičkého vizigótského prince samotný císař Honorius. Co následuje? Římané z Pyrenejského poloostrova vyhánějí jeho dosavadního vládce, krále Walliu (+419). Na jeho místo nastupuje Theodorich. Ten se později na oplátku účastní římského tažení proti germánskému kmeni Vandalů. Vrcholem úspěšného spojenectví se pak stává rok 451, kdy se musí rozhodnout mezi Římem a hordou nájezdníků Huna Attily (+453). Bitva na Katalaunských polích (sever Francie) vyznívá úspěšně pro Řím hlavně díky udatnosti 20 000 vizigótských jezdců. Naneštěstí Theodorich během bitvy umírá.