Pohnuté dějiny Pražského hradu. Proč málem skončil v troskách?

HistoryRevue:Vyšehradská planina je plná velmožů. Uprostřed nich stojí kněžna Libuše. „Vidím hrad veliký, jenž slávou nebes se dotkne,“ věští a prstem ukazuje na návrší na druhém břehu Vltavy. „Tento hrad bude první a největší v naší zemi a všechny ostatní hrady k němu budou vzhlížet, protože tam bude sídlo králů,“ dodává vzápětí. Tak podle legendy vzniká nejhonosnější z českých hradů – Pražský hrad.

Na levém břehu Vltavy, asi 150 kilometrů od jejího pramene, se k nebi tyčí mohutný komplex budov. Jde o Pražský hrad, odvěký symbol českého státu. Místo, kde se psaly dějiny. Sídlili zde králové se svými bohatými dvory. Přespávali zde slavní šlechtici, astrologové, ale i šejdíři. Jak ale nepřehlédnutelná dominanta Prahy vznikala? Kdo ji nechal postavit? A proč málem došlo k jejímu zničení? AKTA HISTORY revue vás provede spletitými dějinami největšího hradního komplexu na světě.

Staví nevzhledné hradiště
Slunce se opírá do polonahých mužských těl. Na Pražském hradě se tvrdě pracuje. Několik dělníků táhne těžký kamenný blok. Jiní přinášejí opracované dřevěné kůly. Uprostřed volného prostranství stojí kníže Spytihněv I. (asi 875–915) a udílí rozkazy. Nedaleko je vidět právě dokončený knížecí palác s vysutou pavlačí a s velkým sálem v prvním patře. „Celý areál začal budovat zřejmě už Spitihněvův otec Bořivoj,“ píše historik Karel Fiala (1862–1939). Děje se tak kolem roku 880. V té době však jde jen o nevzhledné hradiště. Spytihněv se rozhlédne kolem sebe a pak svižným krokem zamíří do nedalekého kostela Panny Marie, aby se pomodlil.

Dílo neobyčejné a nákladné
„Hoří, hoří!“ nese se pražskými ulicemi. Píše se rok 1303, když Hrad zachvátí největší požár v jeho historii. Po jeho skončení zbudou z chlouby českých králů jen ohořelé trosky. Do rekonstrukce se dává až císař Karel IV. (1316–1378). „Krátce nato začal stavět palác královský na Hradě pražském, dílo neobyčejné a nákladné,“ píše kronikář Beneš Krabice Veitmile (†1375). Práce je svěřena zkušenému staviteli Matyáši z Arrasu (asi 1290–1352). Ten v roce 1344 začíná budovat katedrálu sv. Víta, která se následně stane místem korunovace českých králů. Po Matyášově smrti se stavby ujímá třiadvacetiletý Petr Parléř (1332–1399). Ten zde vybuduje zejména kapli sv. Václava.

Zřítí se mu klenba?
Dalším významným architektem, který zanechává na Pražském hradě nesmazatelnou stopu je Benedikt Rejt (1454–1536). Z popudu českého krále Vladislava II. Jagellonského (1456–1516) zde staví raně renesanční Ludvíkovo křídlo, Jezdecké schody a především Vladislavský sál. Při jeho budování se však potýká s obrovskými problémy. Údajně mu dokonce napoprvé slavný strop spadne. „V dopise Bonifáce Wolmuta z roku 1563 nacházíme narážku, že klenba sálu napoprvé spadla,“ píše se v knize Příběh Pražského hradu. Úspěch přinese teprve druhý pokus. Sál následně slouží k nejrůznějším účelům, dokonce se zde konají i rytířské turnaje. Údajně se do něho vejde až 100 koní!

Nemá místo pro kuriozity!
Císař Rudolf II. (1552–1612) si v prstech pohrává s nejnovějším přírůstkem do své sbírky kuriozit. Jde o dýku, kterou byl údajně zavražděn Julius Caesar (100–44 př. n. l.). Ještě je na ní vidět zaschlá krev! Císař má ale podobných exponátů tolik, že už je nemá kam dávat. Nechává proto na Pražském hradě postavit řadu dalších budov. Vzniká tak dnešní Rudolfova galerie a především slavný Španělský sál. Nový kabát dostává Hrad za panování Marie Terezie (1717–1780). Za účasti italského stavitele Carla Luraga (1615–1684) je provedena jeho klasicistní přestavba. Poslední významnější zásahy čekají Pražský hrad až ve 20. století. Postará se o ně slovinský architekt Josip Plečnik (1872–1957). Bájná kněžna Libuše by z nich určitě měla radost!

Pavel Besta