Rudolf II.: Slaboch, blázen nebo oběť spiknutí?

History: Za svůj rozkvět může Praha dodnes děkovat Rudolfovi II. Císař opustil Vídeň kvůli své intrikářské rodině a v roce 1583 se stěhuje do doposud provinčního českého města. K Praze se tudíž strhává pozornost celé tehdejší Evropy. Až do konce svého dramatického života tento zvláštní Habsburk obývá Pražský hrad.

Rudolf II. se narodil 18. července 1552 ve Vídni jako nejstarší syn císaře Maxmiliána II. a jeho vlastní sestřenice Marie Španělské. Prvních jedenáct let života prožije ve Vídni a pak je spolu s dalšími třemi bratry vychováván a vzděláván na přísně katolickém dvoře svého strýce španělského krále Filipa II. Ještě za otcova života je v roce 1572 korunován na uherského krále, o tři roky později následovala korunovace na českého krále a téhož roku je také zvolen a korunován římskoněmeckým králem. Po smrti svého otce v roce 1576 usedá do císařského křesla. Rudolfovým přestěhováním do české metropole nastává slavné období Prahy, která se zhruba na čtvrt století stává vyhlášeným kulturním centrem renesanční Evropy a získává přívlastek „zlatá“. Sám císař je přitom označován za „filozofa na trůně“ či „novodobého Herma Trismegista“, legendárního zakladatele alchymie a astrologie. Hostí na svém dvoře takové osobnosti jako je John Dee, Giordano Bruno, Tycho Brahe či Johannes Kepler. Přesto ho historikové považují za sice velmi vzdělaného panovníka, ale i za podivína ne-li blázna. Byl to slaboch, který neuměl vládnout, despota zmítaný nemocemi, nebo měl jen smůlu, protože se stal císařem v nepravý okamžik?

Rudolfův bankéř
Rudolf II. proslul značnou náklonností k Židům. Stýkal se s významným učencem a pražským rabínem Jehudou Löwem (1520 – 1609) a především s finančníkem Markusem Mordechajem Maiselem (1528 – 1601), patrně nejbohatším mužem v celé tehdejší Praze. Maisel půjčoval císaři nemalé sumy, které potřeboval jak na vedení války s Turky, tak na nákupy svých sbírek. Sotva však bankéř v březnu 1601 zemřel, nechal císař zabavit veškerý jeho majetek a nijak se neohlížel na práva jeho dědiců. Pozůstalost po Maiselovi činila 516 250 rýnských zlatých, což daleko převyšovalo souhrn zemských daní za celý rok!

Všichni ven! Nechci nikoho vidět!

Byl Rudolf II. duševně nemocný? Jako projevy jeho choroby bývají někdy označovány i jeho sběratelská mánie a mimořádné zaujetí pro alchymii, astrologii a esoterické vědy. V jeho chování bylo cosi podivného. Lidé se ho báli.

První známky psychických potíží, navenek se projevujících zádumčivostí a apatií se u Rudolfa objevují už v letech 1580 a 1581, kdy se jedná o jeho nakonec neuskutečněné svatbě s vlastní sestřenicí Isabelou Klárou, dcerou španělského krále Filipa II. Další nával psychických potíží se u císaře projevuje v roce 1597, kdy si má tato jeho bývalá snoubenka Isabela Klára vzít jeho mladšího bratra arcivévodu Albrechta řečeného Zbožný. Rudolf se bojí o oslabení své moci.

Zuřící panovník
Nebezpečí mu však hrozí odjinud. Ctižádostivý bratr Matyáš za jeho zády rozjíždí komplot ve velkém stylu. Využívá skutečnosti, že Rudolf často propadá do naprosté otupělosti, v květnu 1599 za ním přijíždí do Prahy a předkládá mu požadavek, aby ho ustanovil svým nástupcem a prosadil jeho zvolení. Císař je Matyášovým požadavkem zaskočen. Vykroutí se jen tím, že bratra jmenuje místodržícím v rakouských zemích a vrchním velitelem armády bojující v Uhrách s Turky.
Další vývoj událostí poznamenává morová epidemie, před níž v létě 1599 prchá Rudolf z Prahy do Plzně. Tady se jeho stav dále zhoršuje. Podle zprávy papežského nuncia Filipa Spinelliho zuřící císař zfackuje komorníka a dalšího sluhu lehce bodne dýkou, svým rádcům dokonce vyhrožuje popravou.

Zachraň se, kdo můžeš
Po návratu do Prahy se císařův stav ještě zhorší a papežského nuncia Spinelliho hlasitě napadne, že prý proti němu chystá spiknutí. Uprostřed noci z 25. na 26. září 1600 k sobě Rudolf nečekaně povolá rádce Wolfganga Rumpfa, obviní ho ze zrady a pokusí se ho bodnout dýkou. Jedině náhoda, že právě v té chvíli vybuchne sklad střelného prachu na jednom z vltavských ostrovů a panovník se lekne hlasité exploze, zachrání komořímu život. Když však na druhý den císař Rumpfa znovu povolá k sobě, odmítne ho rádce poslechnout a je za to okamžitě vyhnán z Prahy. Stejný osud vzápětí postihne další císařské ministry Pavla Sixta Trautsona, Rudolfa Coraduze a Johanna Barvitia.

Pokusy o sebevraždu
Na Pražském hradě zavládne zděšení. Císaře musí dnem i nocí stále chránit po zuby ozbrojení důstojníci před údajnými spiklenci. Rudolf ve spánku vydává nelidské skřeky, často nemůže spát, hovoří nesouvisle, odmítá jídlo s tím, že prý je otrávené a v říjnu 1600 se opakovaně pokusí o sebevraždu. Nejdříve se chce probodnout vlastním kordem, pak si pořeže zápěstí střepy z rozbitého okna a nakonec se zkouší bodnout dýkou. Naštěstí ho sluhům podaří zachránit.
Když Brahe nechtěl kapucíny Rudolfova značná psychická labilita se promítá i do jeho politického rozhodování. Například v kritickém podzimu 1600 zprvu souhlasí s tím, aby byli do Prahy povoláni kapucíni v čele s energickým misionářem a bojovníkem s náboženskou herezí Vavřincem z Brindisi, později svatořečeným. Jakmile však do české metropole dorazí, odmítne se s nimi vůbec setkat a nařídí jim, aby město neprodleně opustili. Za změnou císařova názoru zřejmě stojí jeho komorník a vyznavač kalvinismu Jeroným Makovský z Makové a dvorní astronom a protestant Tycho Brahe. Jenže Rudolf brzy opět otočí a přikáže kapucínům, aby v Praze zůstali. Jeden z francouzských diplomatů Pierre Bergeron později o Rudolfovi napíše, že „se chová jako samotář a odmítá styk s kýmkoliv kromě šesti sluhů a šesti obsluhujících šlechticů, kteří se ve službě střídají po třech dnech a nikdy na něho nemluví.“
Byl posedlý ďáblem? Císařovo podivné chování si tehdy někteří horliví katolíci vysvětlují jeho zájmy o hermetické nauky a mysticismus, podle nich výplody samotného pekla. Domnívají se, že za panovníkovy zvláštní stavy může jeho posedlost ďáblem a vážně navrhují, aby podstoupil exorcismus, tedy vymýtání satana. Zabrání tomu Rudolfův osvícený zpovědník Johann Pistorius, který v dopise papežské stolici do Říma o panovníkovi uvádí: „Není posedlý, jak se někteří domnívají, ale trpí melancholií, která během dlouhé doby příliš vyhnala kořeny.“
Rudolf se bez ohledu na svůj psychický stav zabývá věcmi, které musejí pravověrné katolíky pobuřovat. Ve své bohaté knihovně má například katolickou církví zakázaný spis Picatrix, jakousi příručku nekromantie, věštění pomocí duchů zemřelých. Jeden z okultistů na císařském dvoře se s pomocí této knihy pokouší na Rudolfův rozkaz přivolat zlého ducha na jeho bratra Matyáše.
Můžou za to geny Všichni historikové panovníkovu psychickou poruchu přisuzují příbuzenským sňatkům mezi rakouskými a španělskými Habsburky. Jak připomíná například rakouský patolog profesor Hans Bankl, jejich následkem „v potomstvu klesá genetická různost a stoupá pravděpodobnost, že se prosadí patologické dědičné faktory“. Rudolfa II. tyto patologické faktory ohrožovaly jak ze strany otce, císaře Maxmiliána II., tak ze strany matky, otcovy sestřenice Marie Španělské. Oba Rudolfovi dědové, císařové Karel V. a Ferdinand I. byli totiž syny těžké schizofreničky Jany Kastilské řečené Šílená. Sám Rudolf měl se svou milenkou Kateřinou Stradovou syna Julia Caesara d‘Austria rovněž trpícího těžkou schizofrenií. Zřejmě už z těchto důvodů označuje v 30. letech minulého století profesor Luxenburger z psychiatrické kliniky v Mnichově také císaře Rudolfa za schizofrenika.

Dodnes není jasno
Významný český neurolog profesor MUDr. Ivan Lesný (1914 – 2002) byl ve své diagnóze umírněnější. Podle jeho názoru „Rudolf II. trpěl zděděnou psychickou poruchou typu endogenní cyklické maniodepresivity“. Ovšem přední český psychiatr profesor MUDr. Eugen Vencovský (1908 – 1999) s ním nesouhlasil a Rudolfovu chorobu označil za „klinicky zcela jasnou periodickou schizoafektivní psychózu“. Jeho názor, zdá se, potvrzují i nápadné změny v císařově chování, který z činorodosti propadal do naprosté apatie či naopak zuřivosti.
Možná kdyby Rudolf nikdy neusedl na císařský trůn a mohl se věnovat pouze svým zálibám, nikdy by se jeho choroba neprojevila natolik otevřeně. Nebyl by totiž vystaven nutnosti rozhodování v politických konfliktech, které se mu zjevně zcela příčily. Šílená prababička Dispozice k duševní chorobě zdědil Rudolf II. po své prababičce Janě Kastilské (1479 – 1555), které se dostalo nelichotivého přívlastku šílená. Byla dcerou Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, královského páru, který sjednotil Španělsko a vyslal k břehům Nového světa Kryštofa Kolumba. Jana se provdala za Filipa Sličného z rodu Habsburků. Když v roce 1504 skonala její matka, stala se dědičkou trůnu. Spolu s manželem se vrátila do Španělska, ale Filip už po třech týdnech nečekaně zemřel. Pod dojmem z jeho náhlé smrti propukla u Jany těžká schizofrenie. Dala vykopat manželovu rakev a putovala s ní a s celým královským dvorem, většinou v noci, několik měsíců Španělskem. Posléze ji její otec Ferdinand Aragonský nechal internovat v paláci v Tordesillasu.

Ženy ano, sňatek ne!
manželskému svazku. Všechny pokusy o vhodný dynastický sňatek končí katastrofou. Rudolf postupně veškerá jednání o svatbě odkládá, vymlouvá se na své nemoci a zahořkne vůči vlastním habsburským příbuzným, kteří ho do manželství nutí.

Jedna cizí svatba ale Rudolfovi zvedne mandle. Když se v roce 1597 dozvídá, že si jeho bývalá snoubenka Isabela Klára má brát jeho mladšího bratra arcivévodu Albrechta, místodržícího španělského Nizozemí, nepříčetně se rozzuří. Ale není za tím žárlivost, Rudolf v tom spíše vidí rodinný komplot proti sobě a podezírá Albrechta, že ho chce připravit i o císařskou korunu.

Císař posedlý ženami
Rudolfův odmítavý postoj k případnému sňatku dokonce vyvolává podezření, že je homosexuálně orientován. Pochopitelně je to nesmysl. Rudolf je naopak krásnými ženami přímo posedlý. Má řadu milenek, z nichž nejznámější je půvabná Italka Kateřina Stradová, dcera jeho dvorního antikváře vzdělaného Jakuba Strady z Rosbergu, který je hlavním pořadatelem císařských uměleckých sbírek. Podle některých pověstí se prý Rudolf se Stradovou dokonce tajně oženil.
Ještě v roce 1607, kdy je Rudolfovi pětapadesát, referuje z Prahy do Říma papežský nuncius Antonio Caëtano o jeho nové milostné aféře. Císař tehdy nalézá zalíbení v manželce svého nového komorníka Kašpara Ruckého. Tato krásná dáma okouzlí Rudolfa natolik, že na její žádost okamžitě propustí svého dosavadního komorníka, do té doby všemocného Filipa Langa. A nahradí ho jejím chotěm. Lang je navíc uvězněn pro údajné rozkrádání císařských sbírek.

Šest levobočků
S Kateřinou Stradovou má Rudolf celkem šest dětí, které uzná za řádné levobočky a jak je v habsburské dynastii zvykem, obdaří je přídomkem d‘Austria. Nejstarším je syn, který se narodí v roce 1585 na Pražském hradě a šťastný otec mu dává pyšné jméno hodné císařova potomka – Julius Caesar d’Austria (1585 –1609). Byť je prvorozeným synem, nemůže jako levoboček počítat s nástupnictvím po Rudolfovi II. Nicméně i tak se mu dostává všemožné péče a podle zpráv cizích vyslanců na pražském dvoře s ním císař počítá na některý vysoký politický post. Údajně se měl stát sedmihradským knížetem.
Druhý nemanželský syn je Matyáš d‘Austria, který je dán na vychování k jezuitům do Štýrského Hradce a v roce 1619 umírá. Nejmladším synem je pak Carlos d’Austria, jenž se později jako důstojník účastní války z Turky a později bojuje také ve třicetileté válce. Naposled je připomínán ještě v roce 1650. Nejstarší dcera Karolina d’Austria je provdána za hraběte z Contecroy, kdežto zbývají dvě Alžběta d’Austria a Dorothea d’Austria prožijí svůj v klášteře, první ve Vídni a druhá v Madridu.

Uklizen do Krumlova
Nejpohnutější osud ze všech Rudolfových dětí má právě nejstarší syn Julius Caesar, nazývaný také don Julio. Brzy je totiž zřejmé, že trpí duševní chorobou, která se bude věkem prohlubovat. Levoboček si příliš nehledí studií, za to je už v pubertě častým návštěvníkem pražských nevěstinců. Množí se zprvu nesmělé a posléze stále hlasitější stížnosti na jeho opilecké eskapády, obtěžování měšťanských dcer a vyvolávání rvaček.
Trpělivý otec nad tím dlouho hmouří obě oči, ale když Julius Caesar v roce 1606 v návalu vzteku zabije jednoho ze svých sluhů a několik dalších pobodá, posílá ho do kartuziánského kláštera v rakouském Gamingu. Zde má v jakémsi fešáckém vězení vést zbožný život bez vína a žen a také se nesmí dostat ke zbraním. Levoboček však zřejmě umí zapůsobit na tatínkovy city a tak se už po čtvrt roce ocitá na zámku v Českém Krumlově, který Rudolf II. koupil od těžce zadluženého Petra Voka z Rožmberka. Tady samozřejmě žádná omezení neplatí.

Zálusk na mladičkou lazebnici
S císařovým levobočkem se sblíží šestnáctiletá Markéta Pichlerová, řečená Mušle, dcera místního lazebníka. Markéta postřehne, že don Julius rozhazuje peníze plnými hrstmi. Proto mu je kdykoliv ochotně po vůli. Jednou se jí to však nevyplatí. Císařův levoboček ji v záchvatu zuřivosti zmlátí a pobodá dýkou. Když dívka omdlí, Julius ji v domnění, že je mrtvá, vyhodí z okna zámku. Tehdy ještě má Markéta štěstí. Spadne jen na měkkou hromadu smetí a pomlácená a zakrvácená se vrátí domů. Po tomto zážitku se její rodiče zařeknou, že už jí k Juliu Caesarovi nepustí. Jenže ten po Markétě brzy zatouží znovu.
Ve středu 13. února 1608 si na ni vzpomene, jenže rodiče jí už k němu odmítají pustit. Rozzuřený don Julius dá proto lazebníka Šimona Pichlera zavřít do zámeckého vězení s tím, že ho nepropustí dřív, dokud mu jeho manželka nepřivede na zámek dceru. Zároveň se svatosvatě zapřísahá, že Mušli neublíží. Matce Pichlerové nakonec nezbývá, než panským choutkám vyhovět a Markétu o masopustní neděli 17. února Juliu Caesarovi přivede na zámek.

Krvavý masakr na zámku
Co se tam tu neděli dělo, přesně nevíme. Jisté je, že Julius a Mušle zřejmě hodně pijí. V noci na pondělí dostává císařův syn záchvat zuřivosti. S dýkou v ruce napadne strážného, který jim do pokoje přináší světlo. Dvakrát mu probodne ruku a zraní ho i na hrudi. Byl by ho zřejmě zabil, kdyby strážný neměl u sebe kord, jímž odrazí další rány a pak rychle uteče.
Rozčilený Julius hledá náhradní objekt, na němž by si mohl vybít svůj nahromaděný vztek. Zrak mu padne na nebohou Markétu, která jeho konflikt se strážným pozoruje z postele. Přinutí ji, aby si oblékla ovčí kožich, po té se na ni vrhne a nebývale brutálním způsobem ji zavraždí.

Strašná masopustní noc
Celé tři hodiny trvá jeho šílená řezničina, než Julius přivolá sluhu a jakousi komornou z Prahy a ti Markétinu nepředstavitelně zohavenou mrtvolu zabalí do prostěradla a odnesou. Prý ani několikeré bílení onoho zámeckého pokoje nedokázalo odstranit krvavé skvrny, které zůstaly po té hrůzné masopustní noci. Ještě sto let po oné události se na krumlovském zámku ukazuje tak zvaná Juliuszimmer s patrnými stopami krve na zdi.
Ráno se vraždící maniak zklidní a očividně svého činu lituje. Odebere se k mrtvé a „v rány její prsty strkaje k ní klekl, skutku toho nevím, jak želel, a davše ji do prostěradla zašíti, do dvou truhel, jsa sám přítomen, zabedniti“. Nešťastná Markéta Pichlerová je pak pohřbena v klášteře minoritů v Českém Krumlově.

Uvězněný levoboček
Tak příšernou aféru samozřejmě už nebylo možné jen tak snadno ututlat. Její současník, rožmberský kronikář Václav Březan o ní tehdy napsal: „…18. februarii, v pondělí masopustní, Julius, ten ukrutný tyran a černokutírek, poboční syn císařský, na zámku Krumlově ďábelský, hrozný, nešlechetný masopust držel svou souložnicí, dcerou lazebníkovou, rozvrátiv jí hlavu a posekav hanebně, že po kusích do truhly ji klásti musili. A on ji sám zabednil a hřebíky zapral a v klášteře pochovati dal… Potom přijevše komisaři císařští, vězení mu vyhledali a do něho vsaditi dali… Bože spravedlivý, na jakú bezbožnú nešlechetnost toto království se dívá!“. Obyvatelé zámku a Českého Krumlova si oddechnou, když je Julius Caesar zavřen ve zvláštním pokoji se samostatným suchým záchodem a se silnými mřížemi na oknech a místo dveří.

Tajný pohřeb
Vězňovy nálady se často mění. Ze stavů naprosté apatie přecházel v záchvaty šílenství, kdy nadává svým strážným, hází po nich nádobí, roztrhá svoje šaty i povlečení postele, polonahý vylézá na okno a pokřikuje na kolemjdoucí pod zámkem. Každý, kdo náhodou prochází kolem, raději hned přidává do kroku a mnozí obyvatelé Krumlova se zámku přímo vyhýbají. Strážní později popisují, jak se Julius tak usilovně škrábe v nose, až mu začne téci krev. Pak si prohlíží své zakrvácené ruce, vesele skáče a píská si. Brzy se úplně přestane mýt, po pokoji se pohybuje nahý, do svého lůžka vykonává potřebu a ve dvou nádobách si schovává hnijící zbytky potravin, které nechce sluhům vydat.
Už 25. června 1609 zaznamenává Václav Březan ve své kronice, že „Julius, ten pankhart, levobočník a tyran na Krumlově, vězněm jsa na zámku… padna, duši pustil. Rarášek (rozuměj ďábel) ho udávil! A strážní nežli se klíčů u hejtmana dovolali, že byl bez sebe. Okolo krku, praví, že byl zčernalý a pustila se mu z nosu po smrti krev.“
Příčinou levobočkovy smrti byl zřejmě prasklý abces v hrdle. Jeho pohřeb se z císařova nařízení konal utajeně v noci a rakev s jeho tělem byla uložena v minoritském klášteře nedaleko jeho oběti Markéty Pichlerové.

Zpátky ke Kateřině
Hraběnka Kateřina Stradová byla velmi krásná a také velmi vzdělaná. Dovedla zřejmě využívat všechny rejstříky vášně, když dokázala po dlouhá léta smyslného Rudolfa fascinovat. Propadl jí duší i tělem, a i když se potěšil s jinou ženou, nakonec se vždycky ke Kateřině vrátil. Dala mu 6 dětí, možná i 8, ale to není potvrzeno.

Bratr požírá bratra

Rudolfovi II. žádný z jeho habsburských příbuzných příliš k srdci nepřirostl. Snad jediný, na kom mu z nich záleží, je jeho mladší bratr Arnošt, s nímž byli společně vychovávání na španělském dvoře Filipa II. Tento vyhlášený módní hejsek a vášnivý karbaník však umírá už v roce 1595 jako místodržící v Nizozemí.

Další z bratrů, Matyáš, neměl nikdy k Rudolfovi dobrý vztah, což samozřejmě platí i naopak. Matyáš však trpí nadměrnou politickou ctižádostí. Nestačí mu, že ho Rudolf jmenoval místodržícím ve Vídni. Je posedlý císařskou korunou a ze všech sil se snaží ji bratovi sundat z hlavy.

Rudolf odmítá dohody
V roce 1604 propuká v Uhrách povstání vedené sedmihradským knížetem kalvínského vyznání Štěpánem Bočkajem. Matyáš má rázem proti sobě hned dva nepřátele – k dosavadním Turkům mu přibudou uherští protestanti. Když si s nimi habsburské vojsko neporadí, přichází na řadu jednání. Nakonec Matyášovi nezbývá, než 23. června 1606 podepsat s Uhry mírovou smlouvu. Mimo jiné v ní – a to je důležité - slibuje respektovat náboženskou svobodu. V listopadu pak uzavírá nepříliš výhodnou dohodu o míru také s Turky. Obě mírové smlouvy mimořádně popudí císaře Rudolfa II., který sní o porážce tureckého vojska a krutém potrestání uherských vzbouřenců. V uzavřeném míru spatřuje komplot proti sobě. Podezírá Matyáše, že ho chce vystrnadit z císařského trůnu a pokouší se jeho mírové dohody sabotovat.

Matyáš táhne na Moravu
Za této situace začíná jednat rodina Habsburků, která formálně prohlašuje ctižádostivého Matyáše za hlavu rodu. Rudolf II. je pokořen a ještě více se uzavírá do sebe. Na Matyášovu stranu začíná přecházet protestantská šlechta v Rakousích a také na Moravě a žádá podobně jako uherští magnáti náboženskou svobodu. Matyáš je sice katolík, ale instinktivně cítí, že potřebuje protestanty na své straně, chce-li v boji o císařskou korunu uspět. Už se nejedná o hádku mezi dvěma bratry. V podunajské monarchii se schyluje k rodinné válce.
Když se v dubnu 1608 moravští šlechtici prohlásí na zemském sněmu v Ivančicích za Matyášovi poddané, překročí potěšený arcivévoda s vojskem moravské hranice a ve Znojmě vydává manifest k obyvatelům zemí Koruny české. Odůvodňuje v něm svůj postup neschopností císařského bratra a zlou vůlí jeho rádců a prohlašuje, že hodlá chránit všechna privilegia a svobody habsburských zemí. Papežský legát Antonio Caetano referuje do Říma, že Rudolfovo postavení je beznadějné. „Pokud jde o císaře,“ uvádí, „nikdo ho již nechce a mluví se o něm s nepředstavitelnou nestydatostí a nedostatkem respektu.“

Bude císař emigrovat?
Jakmile se Matyáš vyrazí v čele své armády do Čech, začne ustrašený Rudolf II. pomýšlet na útěk z Prahy. Dokonce se obrací na saského kurfiřta Jana Jiřího s dotazem, zda by mu poskytl azyl v Drážďanech. Kurfiřt je jeho žádostí poněkud uvedený do rozpaků. Souhlasit nechce, odmítnout nemůže.
Rudolf, který se už před svými komorníky ani nesnaží skrývat neustálý pláč, v zoufalství nařídí sbírat po Čechách vojenskou hotovost. Česká šlechta však kupodivu stojí při císaři. V jeho zastoupení svolává nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic do Prahy zemský sněm a dokonce se mu podaří přemluvit zcela vyděšeného Rudolfa, aby před shromážděnými stavy promluvil. Vždyť mnozí lidé v Čechách už nevěřili, že je císař vůbec naživu. Dokonce kolovaly pověsti, že místo něj sedí na Pražském hradě jakýsi panovníkovi podobný obyčejný švec, za něhož vládnou císařští radové. Jak si přitom nevzpomenout na slavný Fričův a Werichův film Císařův pekař a Pekařův císař s motivem Rudolfova dvojníka!

Libeňský mír
Není divu, že shromážděný zemský sněm strne údivem, když se před nimi objevuje pobledlý a roztřesený stařec, usedne na trůnu a slabým hlasem pronese několik německých vět, které kancléř Lobkovic překládá do češtiny. Rudolf se omlouvá, že se necítí zdráv a brzy opouští zasedání sněmu. Jeho krátké vystoupení většinu přítomných dojme. Dokonce se ho zastane jeden z vůdců české protestantské opozice Václav Budovec z Budova a přesvědčí české nekatolíky, aby zatím netrvali na požadavku náboženských svobod.

Matyáši, když se k němu nepřidala česká šlechta, nezbývá než s nešťastným Rudolfem vyjednávat. A tak 25. června 1608 v libeňském zámečku a dohled od pražských hradeb podepisují oba habsburští bratři mír. Rudolf zároveň podstupuje Matyášovi uherskou korunu a Moravské markrabství. Zbývají mu už jen císařská koruna a česká svatováclavská koruna.

Majestát náboženské svobody
Čeští nekatoličtí šlechtici však nemíní Rudolfa podporovat do nekonečna. V lednu 1609 vystupují na zemském sněmu s obnoveným požadavkem náboženské svobody a především žádají legalizaci Jednoty bratrské, postavené před sedmi lety mimo zákon. Rudolf se však vyhýbá se přímým jednáním, slibuje a zase odvolává.
Mezi českými pány vyniká radikalismem Jindřich Matyáš Thurn, příslušník rodu pocházejícího ze severní Itálie. Listem vyzve císaře k přijetí požadavků stavů a připomene mu hrozivé důsledky Bočkajova povstání v Uhrách. Rudolf se ještě pokoušel manévrovat, ale Thurn jako generállajtnant stavovské armády už verbuje vojsko.
Tváří v tvář přízraku nové války Rudolf kapituluje a 12. července 1609 podepisuje proslulý Majestát, tehdy nejliberálnější náboženský zákon v celé Evropě, zajišťující svobodu vyznání nejen šlechtě, ale obyvatelům měst a venkovským poddaným.

Vpád Pasovských
Císař však na své pokoření nezapomene. Shodou okolností shromáždil jeho synovec, tyrolský arcivévoda a pasovský biskup Leopold desetitisícovou žoldnéřskou armádu pro válku o Julišské vévodství na Rýně. Místo k Rýnu ho však Rudolf II. tajně pozve do Prahy, aby s pomocí jeho vojska pokořil nenáviděného bratra Matyáše a vzpurné české stavy. Koncem ledna 1611 překračují hranice Čech a časně ráno 15. února zaútočí na Prahu. Pronikají na Malou Stranu a obsazují Pražský hrad. Přes Kamenný (nyní Karlův) most se vetřelci pokoušejí dostat na Staré Město, ale na poslední chvíli spuštěná mříž ve Staroměstské mostecké věži jim v tom zabrání.
Zatím si však na Staroměstské radnici české stavy zvolí třicetičlenné direktorium v čele Jáchymem Ondřejem Šlikem a žádají uherského krále Matyáše o ochranu. Na to Rudolfův mladší bratr čeká. Teď se mu nabízí možnost definitivního triumfu.

Rudolfův pád
Před hrozbou rychle se přibližující Matyášovy armády opouštějí 10. a 11. března Pasovští Hrad a Malou Stranu a císař Rudolf II. se uvolí přijmout delegaci českých stavů. Jindřich Matyáš Thurn spolu s Václavem Vilémem z Roupova a Linhartem Colonou z Felsu se vyděšeného a nemocného císaře ostře zeptají, zda Pasovští neodvezli svatováclavskou korunu a zemská privilegia. Rudolf II. se před zástupci českých stavů zhroutí a takřka plačky vysvětluje, že byl sveden špatnými lidmi.
V následujících dnech pozatýkají čeští stavové řadu lidí z císařova okolí a často i na mučidlech na nich vymáhají přiznání o společném spiknutí Rudolfa II. a Leopolda Pasovského. V dubnu 1611 pak generální sněm zemí Koruny české rozhodne o tom, že Rudolf se musí vzdát českého trůnu ve prospěch svého bratra Matyáše.

Císařova smrt
Korunovace nového krále se koná 23. května 1611 ve Svatovítském chrámu Pražského hradu. Svatováclavskou korunu nasazuje Matyášovi na hlavu olomoucký biskup kardinál František z Dietrichštejna. Nemocný Rudolf II., jemuž zůstává už jen formálně císařská koruna, se uzavírá do svých komnat, které mu jsou na Pražském hradě velkoryse ponechány. Zdálo by se, že nyní bude mít konečně klid na to, aby se věnoval svým sbírkám, případně experimentoval v alchymistických laboratořích. Ale ve skutečnosti pokořený císař nechce svůj boj s mladším bratrem jen tak vzdát. S pomocí svého malého dvora udržuje kontakt s říšskými kurfiřty a snaží se zabánit tomu, aby byl Matyáše zvolen císařem.
V dalších intrikách však Rudolfovi zabrání nemoc. Už koncem prosince 1611 musí ulehnout. Podle lékařské zprávy trpí plicní chorobou, která se projevuje zvracením krve, zánětem jater, vodnatelností a trombózou. 20. ledna 1612 ve zbědovaném stavu umírá.

Odhalené tajemství smrti
Nejvyšší komoří Oldřich Desiderius Pruskovský se pokusí utajit smrt svého zaměstnavatele, ale nepodaří se mu to a zpráva o Rudolfově smrti se díky indiskreci hraběte Václava Kinského a hejtmana Maxe Trautmannsdorfa rozletí po Praze.
Podivínský císař se rád zabýval mystikou a tajemnými věcmi vůbec. Není proto divu, že i kolem jeho úmrtí se vytvořila řada pověstí a záhad. Oficiálně je jako příčina smrti uváděna vodnatelnost. Rudolf také nepochybně trpěl dnou, což se ve starším věku projevovalo potížemi při chůzi. Rakouský patolog profesor MUDr. Hans Bankl dává spíše přednost neoficiálním zprávám, podle nichž „císař zemřel na delirium tremenes“. Prostě se prý upil k smrti.
Definitivně vneslo jasno do určení příčin Rudolfova skonu až zkoumání jeho kosterních pozůstatků předním českým antropologem profesorem MUDr. Emanuelem Vlčkem. K všeobecnému překvapení prokázalo luetickou ostitidu. Zkrátka a dobře Rudolf si někde uhnal tehdy nevyléčitelnou pohlavní chorobu - syfilis.

Jan Bauer

Více se dozvíte:
H. Bankl: Nemoci Habsburků. Z chorobopisů velké panovnické dynastie, Praha 2000
J. Bauer: Podivné konce Habsburků a jejich příbuzných, Třebíč 2003
R. J. W. Evans: Rudolf II. a jeho svět, Praha 1997
I. Lesný: Zpráva o nemocech mocných, Praha 1984
J. Janáček: Pád Rudolfa II., Praha 1973
J. Janáček: Rudolf II. a jeho doba, Praha 1987
E. Vencovský: Duševní život Rudolfa II. a jiných osobností, Plzeň 1993

Spiklenec skončil na Lokti
Rudolfa II. se zřejmě pokoušel svrhnout z českého trůnu nejvyšší hofmistr Jiří Popel z Lobkovic (1551 – 1609). O panovníkovi opovržlivě tvrdil, že „tancuje, jak mi pískáme“ a sám o sobě sebevědomě prohlašoval, že „je to pravé dříví, ze kterého se dělají králové“. Na zemském sněmu v roce 1593 chtěl proti Rudolfovi vyprovokovat vzpouru. Císař ho však za to zbavil úřadu hofmistra a dal postavit před královský soud za „zradu, podvod a urážku majestátu“. Původně navrhovaný trest smrti byl změněn na doživotí a Jiří Popel nakonec zemřel ve vězení hradu Loket.

Zaostřeno na osobnosti

Vilém z Rožmberka
Významný představitel českých stavů (1535-1592) je vůdcem umírněných katolíků. Roku 1573 mu polští stavové dokonce nabízejí kandidaturu na polský trůn. Jeho mladší bratr Petr Vok je posledním mužským příslušníkem rožmberského rodu.

Boris Godunov
Ruský car (1551-1605) nastupuje na trůn roku 1598 po smrti careviče Fjodora. Během jeho sedmileté vlády dojde ke krizi, která je důsledkem způsobu vlády Ivana Hrozného. Před střetnutím s opozicí (tzv. Lžidimitrijem) ale umírá a jeho syn je zavražděn.

Filip II.
Na dvůr španělského krále (1556-1598) je roku 1564 poslán Rudolf II. na výchovu. Mohl by se stát jeho nástupcem, protože králův jediný syn Karel je duševně chorý. Roku 1578 se ale čtvrté panovníkově manželce Anně Habsburské narodil syn pokřtěný také Filip.

David Gans
Matematik a astronom (1541-1613), žák rabbiho Löwa, je prvním novodobým židovským dějepiscem. Jeho dvoudílná kronika Cemach David (Ratolest Davidova) vydaná roku 1592 v Praze přináší cenné informace o tehdejší době, protože zde studoval a žil.

Alžběta I.
Anglická královna (1533-1603), dcera Jindřicha VII. a jeho druhé manželky Anny Boleynové, je poslední z dynastie Tudorovců. Říká se jí panenská královna, protože se celou dobu svého panování odmítala provdat. Svůj život chtěla obětovat Anglii.

Giordano Bruno
Italský filosof a astronom (1548-1600) je za své protikřesťanské a rouhačské myšlenky souzen a mučen. Trest smrti upálením je proveden 17. února 1600 na Campo de ´fiori (Náměstí květin) v Římě. Šlo o poslední oběť římské inkvizice.

Jakob Baševi
Primas pražského Židovského města (1580-1634) získává významné postavení a privilegia po Mordechaji Maiselovi. Stává se císařským bankéřem a dvorním Židem. Roku 1622 je dokonce Ferdinandem II. povýšen jako první Žid v habsburské monarchii do šlechtického stavu.

Zaostřeno na dobu

Edikt nantský
13. dubna 1598 vydává francouzský král Jindřich IV. listinu, která má zaručit stejná práva protestantům (hugenotům) i katolíkům. Cílem je ukončit dlouhotrvající náboženské války ve Francii. Sám byl původně protestant, ale víry se zřekl po bartolomějské noci.

Atentát na krále
Pod vedením vojáka a katolíka Guye Fawkese došlo 5. listopadu 1605 k pokusu o atentát na anglického protestantského krále Jakuba I. a členy obou komor parlamentu. Útok byl ale vyzrazen a Fawkes zadržen ve sklepě Westminsterského paláce se sudy střelného prachu.

Protestantská unie
Spolek 8 protestantských knížat a 17 protestantských měst Svaté říše římské vzniká roku 1608 po dobytí svobodného města Donauwörth bavorským kurfiřtem, když protestanti bránili průběhu katolického procesí. Podnět k založení dal kurfiřt Fridrich Falcký.

Katolická liga
Jako reakci na nově vzniklou Protestantskou unii zakládá 10. července 1609 bavorský kurfiřt Maxmilián I. Katolickou ligu. Kromě duchovních se k ní připojuje i většina katolických knížat z jižní části Německa a roku 1613 i sám císař Matyáš.

Bartolomějská noc
Francouzský král Karel IX. z rodu Valois nechává 24. srpna 1572 hromadně povraždit hugenoty. Jako jeden z prvních umírá admirál Gaspard de Coligny. Z Paříže se vlna násilností rozšiřuje do dalších měst a na venkov, obětí je několik tisíc.

Tovaryšstvo Ježíšovo
Roku 1556 přichází do Čech na pozvání katolíků Jezuitský řád, který založil 15. srpna 1534 Ignác z Loyoly. Snaží se o rekatolizaci obyvatelstva a působí zde až do roku 1618, kdy je vyhnán nekatolíky. Po bitvě na Bílé hoře se ale vrací zpět.

Hladomor v Rusku
Rusko je v letech 1601-1604 postiženo neúrodou a následným hladomorem. Cena obilí stoupla desetkrát. Přestože car otevřel své sýpky, aby lidé nehladověli, jenom v Moskvě padlo za oběť 120 000 lidí. Většinou šlo o vesničany, kteří před nouzí utekli do města.